A nemám ráda, když mi to v tu chvíli někdo kazí. Prostě někdy se ráda rochním v tom, že jsem ukřivděná a ublížená, a nestojím o to, aby mi to někdo vymlouval, dával mi za každou cenu rady nebo nevyžádaný koučink.
Je tu ale jedna podstatná věc. Jaká?
Vím, že to dělám. Vím, co se v tu chvíli děje…
Určitě to znáte také. Řešíte něco, co vám připadá jako problém, máte pocit, že vám někdo ublížil, že vás někdo zklamal, že se k vám někdo zachoval tak, jak by podle vás neměl. Vás to mrzí nebo máte vztek, povídáte o tom někomu, chcete si postěžovat, mluvit o tom. Nechcete slyšet rady ani řešení, co máte dělat. Chcete se jen vypovídat, to je celé. Chcete si zahrát hru na – já mám pravdu :) Fajn, proč ne, můžeme :)
Jenže běžně se stává, že lidé vůbec nevědí, že se právě tohle děje. Nevědí, že právě tuhle hru hrají.
Uvěří, že je skutečná a ztratí se v ní. A to už nám příjemné samozřejmě není. Pokud nevíme, že ten příběh o tom, co se stalo, se píše v naší hlavě, a že prožíváme právě to, co si o něm myslíme, začneme být unaveni a v uzavřeném boxu svého příběhu ztrácet dech.
Kdy se to změní a vrátí zpět do příjemného stavu?
Když ta záležitost ztratí naši pozornost. Když se začneme zabývat něčím jiným. Když naši pozornost strhne něco jiného. Pak nás jako zázrakem napadne jednoduché řešení nebo najednou vidíme, že to vlastně žádný problém není.
Takže babrat se v problému?
Klidně. Jestli vás to čas od času baví, stejně jako mě :) O nic nejde. Lze s tím kdykoliv začít a kdykoliv přestat. Ty hry se odehrávají jen uvnitř nás. A hraje se vždy jen ta, která dostává naší pozornost.
- Lucie Dlasková