Všimly jste si ráno při probouzení toho momentu prázdna na začátku, kdy neexistuje nic? Dokud nám první myšlenky nevklouznou do naší mysli, a nezačneme se zorientovávat v tom, kde to jsme, kolik je hodin a jaký je den, jsme ničím a není nic. Pak postupně zcela „přijdeme k sobě“, uvědomíme si, že je třeba sobota a venku svítí sluníčko, a je nám krásně. Anebo začneme být rozmrzelí, nechce se nám z postele a máme pocit, že jsme veškerou energii na daný den právě spotřebovali.
Myšlenky, kterými se zabýváme, způsobují, jak se cítíme.
Když se strašíme svými strašnými myšlenkami, když se mateme svými zmatenými myšlenkami, když si myslíme, že věci nejsou tak, jak mají být, když myslíme na to, co bychom všechno měli, a že se nám do toho nechce, když si myslíme, že máme být jinde, než právě jsme, nebo dělat něco jiného, než právě děláme, když jsme v zajetí obav z budoucnosti, která nikdo nevíme, jaká bude, nebo si vytváříme domněnky o tom, co bylo, a jestli jsme to neměli udělat jinak, dostáváme se do stresu. Máme hlavu přeplněnou starostmi, které nám neumožňují získat nadhled. Ztrácíme se někde ve svých myšlenkách odpojeni od reality a naše pocity nám to vždy spolehlivě reflektují.
Nemusíme se zabývat každou myšlenkou, která žadoní o naší pozornost :)
Problém je jen myšlenkou v naší hlavě. Je to jen naše vnitřní realita, kterou prožíváme. Kdykoliv na chvilku vystoupíme z toho kolotoče svých myšlenek, kdykoliv se přestaneme zabývat tím, co všechno musíme a nemusíme, jestli děláme dobře nebo ne, jestli to zvládneme nebo ne, když přestaneme bědovat nad tím, co se stalo nebo mělo stát jinak, navrátíme se zpět do klidu a moment ticha v naší hlavě nám umožní vidět skutečnost čistě.
-Lucie D.