Snažíme se být dobří a dosáhnout zdánlivého ideálu. Tak často a tak moc hrajeme role silných. Silných žen, silných matek, silných mužů. Vzájemně se obdivujeme za výkonnost, protože jsme sami naskočili na tuto závodní dráhu pro snaživé.
A proč?
Protože jsme svojí hodnotu začali odvíjet od mínění ostatních, od výsledků kterých dosáhneme v porovnání s jinými. Kdo toho stihne víc a ještě u toho vypadá dobře, ten vyhrává. Vzájemně se v tom povzbuzujeme, plácáme se po ramenou a oceňujeme se za to, kolik toho zvládáme. To nás ještě více utvrdí v tom, že děláme dobře a makáme dál a ještě víc.
Žena, která vedle práce obstará domácnost, nákupy, čisté prádlo, obaly na školní sešity, uvaří, namaže svačiny, uklidí, vytvoří útulný domov s kytkou na stole, napíše s dětmi úkoly a přitom si stihne udržovat postavu, pečovat o svůj zevnějšek, dovzdělávat se v oboru a usmívat se na celý svět, je Hvězda.
Muž, který je v práci od nevidím do nevidím a k tomu, díky skvěle vypracovanému time managementu, ještě stíhá skočit 2x týdně do posilovny s osobním trenérem, na seminář o prokrastinaci, dát sklenku vína s kolegy pro udržení a získání nových kontaktů a před spaním se krátce pověnovat dětem, je King.
A pak nám začnou docházet síly.
Nejdřív jen tak nenápadně a pak čím dál častěji začneme tušit, že je něco špatně. Že nám není dobře. Že nejsme spokojení. Tyhle myšlenky často zaplašíme další prací, jídlem, alkoholem, sportem, bytím ve společnosti. Ale ty pocity se ve chvilkách klidu opět vracejí. Nechceme si je připouštět, protože nám boří vše, k čemu jsme se až dosud upínali. Ale ten pocit prázdnoty přichází častěji a častěji.
Co se to děje?
Vždyť mám rodinu, mám práci, mám úspěch, mám přátele, jsem zdravá/ý. Zdá se, že mám vše, co ke spokojenému životu můžu potřebovat.
Ale tím to není.
Naše spokojenost, pocit klidu a pohody, nejsou odvislé od vnějších věcí.
Můžete mít všechno – pevné zdraví, zdravé, krásné a chytré děti, prestižní zaměstnání, ve kterém sklízíte úspěchy, peníze, milujícího a milovaného partnera, přátele i čas pro sebe – přesto můžete cítit prázdno a smutek.
Prázdno cítíme, když nevíme, kdo skutečně jsme. Když si neuvědomujeme i naše hlubší JÁ. Když nevidíme, že jsme ještě něco mnohem většího, než jaký popis sami o sobě, o své osobnosti, máme.
Když se propojíte s tím klidem za myšlenkami, přestane vám dávat smysl chtít být lepší a lepší. Protože už jste. A jde jen o to, do jaké míry jste si toho vědomi. Lepším člověkem se totiž nestaneme tak, že o to budeme všemožně usilovat, ale tak, že objevíme lásku, která je v nás, a umožníme jí, aby se projevovala.
-Lucie Dlasková