Někdy se zkrátka stane, že se staneme terčem kritiky a výčitek. Že jsme se měli zachovat jinak, myslet jinak, že jsme měli předpokládat nebo jak nás mohlo napadnout nebo nenapadnout něco udělat. Spousta tichých očekávání od druhých a spousta zklamání a rozčarování, když nejsou naplněna.
Nedávno jsem potkala známou, která se mi svěřila s tím, že jejímu manželovi se na ní neustále něco nelíbí. Pořád má s něčím problém, je nespokojený a zavaluje jí denně nějakými výčitkami. Ty v ní vyvolávají pochybnosti a neustálá obrana a vysvětlování jí už vyčerpávají.
Jak by ne! Jakmile se totiž ztotožníme s výčitkami okolí, stane se z toho náš problém. Jinak to ale náš problém není!
Vše totiž začíná u každého z nás. Každý prožíváme své myšlenky. A jaká myšlenka, takový pocit.
Druhé nerozčiluje to, co vy děláte/neděláte, ale to, co si o tom, co děláte/neděláte, myslí. Rozčilují je jejich vlastní myšlenky o tom. To, jak to sami pro sebe interpretují. Zraňují je jejich vlastní myšlenky. To nemá s vámi nic společného. To vzniká v jejich hlavě. Stejně jako v naší, pokud vyčítáme my.
Každý jsme zodpovědný za svůj klid. A neexistuje nic hrozného, kromě našich hrozných myšlenek o tom, co se stalo.
Někdy to nevidíme hned v tu chvíli. Vtáhne nás to do hádky, do naučených reakcí, do dokazování své pravdy, do obhajování a vysvětlování. Ale v momentě kdy si uvědomíme, co se děje, že výčitky druhých neznamenají nic o nás a že se to prostě všem lidem občas stává, můžeme mít najednou pro emoce druhého pochopení.
-Lucie D.